NALEZENÁ

Určitě každý zná ten pocit radosti a štěstí, když po dlouhém hledání nalezne něco velmi cenného, co před dávným časem ztratil. Co teprve, když člověk najde sám SEBE? Jaké to je být ztracená a znovu NALEZENÁ, jsem se pokusila vyjádřit v této písni. 

   Jsme ztraceni v iluzi pachtění se za štěstím a nevnímáme SKUTEČNOST, jež JE za oponou oné iluze. Po procitnutí se nacházíme ve světě, kde „sedm tisíc krás má sedmikráska..." Svým neustálým usilováním o to, co nemáme, nevnímáme to, co máme = to, co „JE"         (a vždycky bylo a bude...). BŮH „JE".

  Nemusíme o nic jiného usilovat a nic jiného chtít než nalézt to, co „JE"... Všechno, po čem toužíme a co potřebujeme, „JE" dávno už hotové, dokonalé, plné nevýslovné lásky, krásy, štěstí, radosti, svatosti... Všechno „JE" již připravené, jen to najít, jen dojít do CÍLE.

Když jsem na okamžik nahlédla za „oponu“... poznala jsem:

                                      Otče náš, jenž jsi v NEBESÍCH, („za oponou“)

                                      Tvé jméno je „SVATOST".